Přiznám se hned zkraje, že něco takového jsem si přál nejpozději během poslechu 4 roky starého alba „Redeemer Of Souls“, které svým staromilským a místy i znatelně unaveným projevem mohlo navozovat dojem posledního tažení této britské legendy. Rob Halford a spol. si však po více než 40 letech vzestupů a pádů zasloužili ještě jeden opojný triumf, ještě jednu pořádnou jízdu jako „za starých dobrých časů“.

Samozřejmě, že dokazovat už nemusí nikomu nic, možná leda tak sami sobě, ale přesto to po epických a ne zrovna dokonalých deskách z nultých let a po pokusu o návrat ke kořenům, který symbolizovalo již vzpomínané předchozí album, chtělo alespoň naposled(?) patřičně vycenit zuby a ukázat, zač je toho heavymetalový loket. Nepopírám, že tyto moje úvahy probíhaly spíše v rovině teoretické. Jistě to sami moc dobře znáte. Přejete si něco, o čem už dopředu víte, že to za daných okolností nebude příliš reálné.

Leč, stalo se! Ledacos naznačovala už osoba Andyho Sneapa, který zaujal místo u mixážního pultu. Tohle by pochopitelně samo o sobě dobrou desku nezaručovalo, ale těch několik postupně vypouštěných ukázek i celých skladeb kromě jiných věcí prozradilo jeho zásadní rukopis na zvuku „Firepower“. Takhle ostře zněli JUDAS PRIEST naposledy možná v 90. letech, kdy se s Timem „Ripperem“ Owensem, coby (jak se ukázalo) dočasnou náhradou za mikrofonem snažili držet krok s mladými groovemetalovými dravci.

Nicméně paralely s osmnáctým albem britské skupiny bych hledal ještě dál v historii. Ano, nemýlíte se! „Painkiller“, tento opus magnum osmdesátkového heavy metalu na mysli přistane asi jako první asociace spolu s radostí nad faktem, že „jidášové“ jsou zpátky ve hře. Moc prostoru k pochybám vám ta bezmála hodina hracího času totiž nedá. Stylovější rozjezd, než nabízí úvodní skladba, jež zároveň dala název i celému albu, si snad ani nelze představit. Karty se pokládají na stůl hned s prvním typickým řezavým riffem. Sloka v úvodu nechá poslední nesoustředěné opoždilce ještě chvíli vydechnout, než se do nich pustí dvojkopáková palba ve velmi přímočarém refrénu. 

Rozjezd alba, jmenovitě jeho první 4 položky, je vůbec natolik působivým blokem skladeb, že se na mysl vkrádají myšlenky o jedné z nejsilnějších pasáží v historii všech nahrávek britských veteránů. Můžeme se pochopitelně přít o tom, že z hlediska nějakých pokusů o vývoj či experimenty skupina definitivně vyhasla s posledním tónem alba „Nostradamus“ z roku 2008, ne-li ještě dříve, ovšem těžko se bude popírat skutečnost, že ji „Firepower“ zastihlo v dokonale sladěném rekapitulačním rozpoložení. 

Jak jinak lze nahlížet na skladby jako „Lightning Strike“ - ve středním tempu pádící marš s typicky melodicky vyzpívaným refrénem made in Halford? Anebo další ostrou nakládačku „Evil Never Dies“ s natolik chytlavou ústřední linkou, že je takřka nemožné zachovat si recenzentský odstup a nejít místo toho hledat džísku, kterou jste vyhodili před 20 lety? Či snad preferujete procítěnější polohy hlasu Roba Halforda? Ve skvělé hitovce „Never The Heroes“ si je užijete dosyta.

Rob Halford však podává na celé ploše osmnáctého studiového alba JUDAS PRIEST velmi precizní a své aktuální rozpoložení plně reflektující výkon. Ve svém věku už nepokouší krkolomné výšky a místo toho se plně soustředí na své stále více než dobře fungující přednosti. Metalová dravost tam však stále zůstává v plné síle, stejně tak typická barva ve zpívaných refrénech. V mnoha momentech navíc ke kovové srdnatosti přidává i četné civilní polohy, čímž svůj projev posouvá do méně ortodoxních sfér, než tomu bývalo v minulosti, aníž by se však jakkoliv zpronevěřil typickému stylu skupiny. A pokud, byť jen na chvíli, ano, ve skvělé pohodě hrající kytarové duo Tipton / Faulkner jej některou z četných vyhrávek a vymazlených sólíček navede zpět na správnou vlnu.

Po prvním rychlém poslechu se všechno zdálo být velmi podobné několika předchozím počinům. Vyselektovalo se pár silných skladeb, zatímco ty ostatní se tak trochu ztrácely ve stínu těch výraznějších. Ovšem tentokrát začaly pomalu ale jistě růst do krásy i další a další kousky, a to především ty z druhé poloviny alba. Právě zde dramaturgie velmi pestře střídá rychlejší písně s pomalejšími. Ostřejší s procítěnějšími. A ačkoliv by se možná i zde našlo pár nadbytečných chvil, jako celek „Firepower“ působí na své velkorysé ploše velmi svěže a zábavně.

Historizujícím kytarovým riffem obdařená „Children Of The Sun“ ukončí divokou hitovou část alba a po krátkém piánovém předělu („Guardians“) přenechává prostor kompozicím, které možná neohromí hitovým potenciálem, ale bezpochyby plně odhalí možnosti druhé mízy, která si s JUDAS PRIEST dala letos vskutku divoké rande. „Rising From Ruins“ představuje možná nejemotivnější skladbu celé kolekce. Poněkud jemnější kompozice boduje nálehavým refrénem, ve kterém Halford exceluje svým nezaměnitelným způsobem. Klipová „Spectre“ zase o něco zpomalí předchozí „Flame Thrower“ nastartované tempo, a trochu zemitějším kytarovým riffem vrací míč na hardrockovou polovinu. I takto v zásadě tradičně pojatá nahrávka však dokáže kromě již zmiňovaných pozitiv nabídnout i překvapení, jakými jsou (alespoň z mého pohledu) stonerrockové ozvěny, jímiž dýchá těžkotonážní „Lone Wolf“.

Osmnácté studiové album JUDAS PRIEST lze bez ohledu na kontext označit jako výbornou metalovou nahrávku. Je to deska ukazující tradiční tvář kapely v moderním zvukovém hávu a je to zároveň deska, kde se neustále děje něco zajímavého. Můžeme se bavit o některých dílčích nedostatcích, či konfrontovat toto dílo se starší tvorbou skupiny, ale ani tak nenacházím žádné důvody nezařadit „Firepower“ mezi její nejlepší alba. Nečekané, vskutku.